SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pavel - Když dopadneš na dno, pořádně se odraz... 01

Pavel
Když dopadneš na dno, pořádně se odraz...



Byl jsem vyrušen.
Z mého nic, z příjemné tmy a ticha jsem byl vyrušen. Přes zavřená oční víčka jsem začal vnímat světlo. Opatrně jsem pootevřel oči. Tolik světla, až to zabolelo. Hned jsem je zavřel. Chvíli jsem si zvykal. Znovu jsem oči otevřel. Několikrát jsem zamrkal a pak jsem mžoural kolem sebe. Všude bylo plno světla a bílo.

Kde to jsem?

Opatrně jsem pootočil hlavu. Vedle postele jsem viděl nějaké přístroje. Z některých vedly hadičky k mému tělu. Měl jsem na hrudi přichyceno několik malých přísavek se sondami. Některá z těch věcí v pravidelných intervalech pípala. Visely tam ještě další hadičky a jedna z nich vedla přímo do mé paže, která bezvládně ležela na posteli. Stále jsem se rozhlížel a snažil se pochopit, co se to děje a kde to jsem. S námahou jsem zvedl ruku a zíral na tu hadičku.

Proč to mám?

Dotkl jsem se jí prsty druhé ruky.
„Ne, ne, ne,“ ozvalo se vedle mne. Otočil jsem hlavu za tím hlasem. U postele stála mladá slečna. Jemně mě chytla za ruce a položila je zpět na postel. „Tohle musí zůstat tam, kde to je,“ ukázala na hadičku.
„Co se… kde to jsem?“ zeptal jsem se potichu.
„Jste v nemocnici, mladý muži,“ odpověděla slečna v bílém. Chytla mně za zápěstí a kontrolovala mi tep.
„Kdo jste?“
„Jsem sestřička, která teď půjde zavolat pana doktora, aby se na Vás podíval.“
„Proč jsem t…“ nedořekl jsem. Udělalo se mi špatně. Žaludek mě kopnul s takovou intenzitou, že jsem měl co dělat, abych se nepozvracel do postele. Sestra mě rychle nadzvedla a přiložila mi pod bradu misku. Chytil jsem ji a křečovitě svíral. Břicho a všechny svaly mě tou námahou rozbolely. I přes to, že mě cosi stále nutilo zvracet, jsem ze sebe nedostal nic víc, než trochu žaludečních šťáv. Ať to bylo jakkoli nechutné, sestřička v klidu stála, podpírala mně a čekala, až bude po všem. Když jsem se uklidnil, zmoženě jsem si lehl zpět na postel a ztěžka oddychoval. Sestra odnesla misku, vypláchla ji a položila na stolek vedle postele. Navlhčila ubrousek a otřela mi ústa.
„Je to lepší?“ zeptala se starostlivě.

Má opravdu starost, nebo to říká automaticky s naučeným výrazem profesionála?

„Špatně se mi dýchá,“ řekl jsem chraplavě. Měl jsem problém i s mluvením.
Sestra se naklonila, odněkud za mou hlavu vzala jednu z těch hadiček, co tam visely a nasadila mi ji. Dvě malé trubičky do mne vháněly kyslík víc, než jsem byl schopen v první moment pojmout. Zaštípalo mně to v nose a trochu jsem se tím zakuckal.
„Pomalu, zhluboka dýchejte. Uklidní se to,“ sestra poupravila hadičku, aby mi neklouzala. „Hned se vrátím, ležte klidně, ano?“ opět se na mne podívala tím starostlivým pohledem.
Malinko jsem přikývl hlavou na souhlas. Sestra se na mne ještě pousmála, pak se otočila a rychlým krokem odcházela někam dozadu. Ležel jsem poslušně, jak jsem slíbil a zíral do stropu. Ten už dávno neměl bílou barvu. Byl jemně nažloutlý a místy byly vidět i fleky. Asi tu někdy natekla voda a tohle byla na to památka. Zíral jsem na jeden z těch fleků nade mnou a snažil si vzpomenout, co se vlastně stalo. Proč jsem tady – v nemocnici.

V nemocnici…proč?

Cítím se divně, ale nikde žádné viditelné zranění. Jen pár modřin. Proč se tedy tak cítím? Znovu jsem zkusil zvednout ruku. Byla tak slabá, že jsem ji jen chvíli udržel ve vzduchu, pak dopadla bezvládně zpět na postel. Jsem slabý, jako bych byl něčím omámený, jako bych byl …
Vzpomněl jsem si. Zalapal jsem po dechu.

Tohle ne! Od toho jsem chtěl utéct a oni mě vrátili zpátky.

Pomalu a mlhavě se mi vracely vzpomínky na to, co se stalo. Zavřel jsem oči, aby to zmizelo. Nepomohlo to. I pod těmi zavřenými víčky se míhaly obrázky toho, co mě tak krutě dostalo na samé dno.

Nechci to! Nechci to!

Začínal jsem panikařit. Nešlo před tím utéct. Před tou ohavnou zradou prostě nešlo utéct. Mé vnitřní já křičelo zoufalstvím. Cítil jsem tlak na hrudi, nedostávalo se mi dechu. Jednou rukou jsem chytil rám postele, až mě zabolely všechny klouby v prstech. Druhou jsem se chytil na hrudi. Vytrhla se mi hadička z ruky a sevřením jsem serval i některé z prsou.

Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat!

Začal jsem sípat. Snažil jsem se popadnout dech, ale ani do široka otevřená ústa, ani hadička s kyslíkem mi nepomáhaly. Dusil jsem se.

Prosím, pomozte mi někdo!

Nedostal jsem však ze sebe ani hlásku. Mé tělo bylo mimo mou kontrolu a já už pomalu přestával vnímat okolí. Celé to mohlo trvat pár desítek vteřin, možná tak minutu, ale mě to přišlo jako věčnost. Zatmělo se mi před očima. Mé tělo bylo v křečích. Stále jsem se snažil nadechnout. Hrdlo jsem měl stažené, jako by mi ho někdo svíral. Někdo ke mně rychle přiběhl. Slyšel jsem nějaké hlasy, ale nebyl jsem schopen rozeznat, co říkají. Někdo mi přitlačil na ramena a přidržel na posteli. Někdo druhý mě chytil za ruku, kterou jsem měl stále křečovitě přitisknutou k hrudi a svíral jsem v ní peřinu. Opatrně, ale pevně mi rozevřel dlaň a povolil sevření deky. Natáhl mi ruku podél těla a přidržel. Cítil jsem bodnutí v předloktí. Během pár vteřin přicházela úleva. Měl jsem pocit, jakoby mě stovky rukou hladily po celém těle a uklidňovaly. Křeče ustávaly a sípavé trhané nádechy postupně přecházely v klidnější oddechování.
Uvolněné svaly v obličeji mi dovolily otevřít oči. Jako v mlze jsem vnímal okolí. Zíral jsem na lidi kolem sebe. Poznal jsem sestru, spravovala mi kapačku, kterou jsem si vyrval z ruky. Na druhé straně postele stál nějaký muž ve středních letech v bílém oblečení. Přiložil mi stetoskop k hrudi. Chvíli poslouchal, pak zpět nasadil servané sondy a přikryl mě.
Uklidnil jsem se.
Všechno to, co mě tak rozrušilo, bylo najednou pryč. Na nic jsem nemyslel, jen jsem nepřítomně zíral do prostoru. Těkal jsem očima na různé strany, až se můj pohled zastavil na velkém okně, vedoucím do vedlejší místnosti. Za tím sklem stál táta a vedle něho Lenka. Držel ji kolem ramen a něco říkal. Lenka si otírala zaslzené oči. Díval jsem se na ně - oni se dívali na mě. Na nic jsem nemyslel, jen jsem se díval jejich směrem. Doktor na mě mluvil, ale já ho nevnímal. Neodpovídal jsem. Dál jsem se díval na tátu a na Lenku, než mi ztěžkla víčka a já zavřel oči. Přestal jsem vnímat světlo i zvuky. Propadl jsem se do nicoty. Někam, kde mě nic nevyrušovalo, kde mi nikdo neubližoval. Někam, kde jsem byl jen já, tma a ticho.

Když jsem se znovu začal probírat, mé oči si zvykly celkem rychle. Ostré světlo bylo nahrazeno tlumeným. Zářilo jemně do tmy odněkud za mou hlavou. Ze strany, kde byla prosklená stěna, také zářilo světlo z vedlejší místnosti. Otočil jsem tím směrem hlavu. Seděla tam sestra a vypisovala nějaké papíry. Nebyla to ta samá, co předtím. Tahle byla o něco starší, taková maminkovská, s příjemným výrazem ve tváři. Chvíli jsem ji pozoroval, jak pročítá a vypisuje papíry. Občas zvedla hlavu a podívala se na hodiny před sebou. Pak když se ručička na hodinách opět o něco posunula, sestra odložila tužku a vstala. Vzala do ruky stetoskop a vešla do místnosti, kde jsem ležel. Došla k mé posteli. Něco zmáčkla na jednom z přístrojů a chvilku se dívala, co to ukazuje. Otočila se ke mně. Až teprve teď si všimla, že jsem vzhůru. Celou dobu jsem ji jen mlčky pozoroval. Na vteřinu se zarazila.
„Dobrý večer,“ pozdravila mně.
Chtěl jsem odpovědět, dostal jsem však ze sebe jen ochraptělé „grr…“ Ani nevím, jestli jsem ji chtěl pozdravit, nebo poslat do háje. Chytla mě za zápěstí a zkontrolovala mi tep. Pak znovu něco zmáčkla na těch přístrojích. Vzala do ruky desky a zapsala všechny zjištěné hodnoty, které potvrzovaly – snad – možná – dobré fungování mého těla. Cítil jsem, jak mi něco svírá pravou paži. Podíval jsem se na to. Měl jsem nasazenou manžetu na měření tlaku. Pípání toho malého přístroje mi zaznamenalo tlak, který sestra také zapsala do karty. Manžeta se vyfoukla a uvolnila sevření mé ruky. Nevím odkud, najednou měla v ruce vlhký ubrousek a začal jim utírat můj zpocený obličej. Bylo to příjemné. Jemně to chladilo a trochu mě to víc probralo. S tím se ale ve mně začaly probouzet i ostatní smysly a pocity.
„Mám žízeň,“ řekl jsem skoro neslyšně tím chraplavým hlasem. Jazyk se mi lepil na patro, jak jsem měl sucho v ústech. Sestřička vzala kelímek s vodou a přistrčila mi slámku do úst.
„Pomalu, jen trochu, ať Vám není špatně.“
Několikrát jsem potáhl. Voda mi příjemně zchladila ústa a bylo mi zas o něco lépe. Pustil jsem slámku a sestra postavila vodu zpět na stolek.
„Potřebuji na záchod,“ začal jsem se zvedat.
„Ležte, nesmíte ještě vstávat.“ Sestřička se sehla a zpod postele vytáhla bažanta. Nadzvedla deku a přistrčila mi ho, abych si mohl ulevit. I přes to, že jsem byl ještě mimo, cítil jsem se trapně. Styděl jsem se. Když jsem se posunul, ucítil jsem velmi nepříjemnou bolest. Sykl jsem.
„Bolí vás něco?“ zeptala se setra, když to zaregistrovala. Zavřel jsem oči a mírně kývl hlavou.
„Kde vás to bolí?“ zeptala se znovu.
Aniž bych otevřel oči, ukázal jsem místo, odkud bolest přicházela. Sestra odnesla bažanta a já se snažil položit tak, aby to co nejméně bolelo. Mírně pootočený na bok jsem se podíval na sestru.
„Zajdu za panem doktorem, uvidíme, co se s tím dá dělat.“
Také se na mě podívala s tím starostlivým výrazem, poupravila mi deku a odešla. Ve vedlejší místnosti se objevila druhá sestra. Zběžně na mě pohlédla, pak se posadila a četla si nějaký časopis. Zase jsem zůstal sám. Mírně jsem pokrčil nohy a jednou rukou se chytil za břicho. Ležel jsem přikrčený a snažil se nevnímat tu bolest. Věděl jsem co to je. Věděl jsem, proč mě to bolí. Nevěděl jsem však, jak s tím naložit. Snažil jsem se zhluboka dýchat, aby mě zas nechytly křeče. Všechno to na mě opět doléhalo a umocňovalo to i ticho, které tu panovalo. Zahlédl jsem vedle sebe druhou postel. Prvně jsem si jí nevšiml. Byla prázdná. Byl jsem tu jediný pacient. Byl jsem za to rád. Aspoň si můžu v klidu utřídit všechny myšlenky.

Ale jak utřídit? Nejde to. Víří mi hlavou jako uragán a nejsem schopen ten šílený vír nijak zastavit. Je to zlé. Budu schopen někdy tohle vůbec zapomenout?

Znovu se přihlásila bolest. Rozbolelo mě i břicho. Měl jsem nutkání opět zvracet, ale přemohl jsem se. Snažil jsem se rozdýchat. Křeče v břiše trochu polevily, ale tam dole to bolelo pořád dost intenzivně. Nevěděl jsem jak se položit. Nemohl jsem se ani pořádně stočit do klubíčka, nebo se položit na břicho. Bránily mi v tom všechny ty hadičky, co ke mně byly připojeny. Abych nějak tyto nepříjemné pocity přestal vnímat, začal jsem pozorovat sestru. Stále seděla a četla si časopis. Občas zvedla hlavu a podívala se na mně nebo na hodiny. Také jsem se na hodiny podíval. Ukazovaly půl třetí. Podle toho, jak byl všude klid, řekl bych, že je noc. Takže jsem tu už nějakých pár hodin od…
Znova mi ztěžkl žaludek. Jako bych dostal ránu do břicha. Pocit, který mě přepadl, byl hodně špatný. Nedá se ani popsat, co člověk v těchto chvílích prožívá. Kašlal jsem už na nějaké hadičky a i přes přetrvávající bolest, jsem trochu víc přitáhl nohy k sobě a objal je volnou rukou. Snažil jsem se překonat ten smutek. Tváře jsem měl celé mokré od slz, které se mi spustily, aniž bych tomu dokázal zabránit. Sestřička zaregistrovala, že se něco děje. Zvedla se a rychle přispěchala za mnou. Rozsvítila světlo. Přišla ke mně. Když mě viděla, nasadila zase ten jejich starostlivý výraz. Vzala do ruky ubrousek, aby mi mohla otřít obličej. Chtěla mi odhrnout vlasy z čela, ale já trhnul hlavou na znamení, že to nechci. Položila mi ruku na rameno.
„To bude dobrý. Klidně ležte a snažte se zhluboka dýchat.“

Ať mě nechá být. Jak tohle může být dobrý?

Otočil jsem se k ní zády. Sestra rychle zkontrolovala přístroje a odešla. Podle zvuků jsem odhadl, že je ve vedlejší místnosti. Slyšel jsem ji mluvit. Pootočil jsem hlavu. Stála u stolu a telefonovala. Otočil jsem se zpátky. Trochu jsem si otřel tváře od slz, ale zastavit se mi je nepodařilo. Znovu jsem pocítil píchnutí u žaludku, které vždy provází nějaký špatný pocit. Začal jsem se třást, jako bych měl zimnici.
Uslyšel jsem za sebou hlasy. Došel ke mně doktor s maminkovskou sestřičkou.
„Jak se cítíte?“ zeptal se mně.

Kolikrát se mě na to ještě budou ptát?

„Lehněte si na záda, ať vás můžu zkontrolovat,“ pokračoval doktor.
Rychle jsem si otřel oči a lehl opatrně na záda, jak poručil. Nasadil si stetoskop, odkryl mě a chvíli poslouchal. Podíval se na přístroje za mnou. Vzal do ruky desky a něco zapisoval.
„Můžete ho odpojit,“ ukázal na hadičky. Sestra přistoupila a postupně mi to sundávala. Vzala vlhký ubrousek a otřela mě od zbytků gelu. Doktor zavřel desky a zastrčil je zpátky.
„Říkal jste, že Vás něco bolí. Můžete mi říct, kde?“
Neřekl jsem. Mlčel jsem a jen jsem očima těkal ze sestry na doktora.

Nechci, aby se mně na tom místě kdokoli dotýkal.

„No tak, musím to vědět, abychom s tím mohli něco udělat. Jinak vám nemůžu pomoci,“ řekl mírně uklidňujícím hlasem. Ještě chvilku jsem mlčel, pak jsem rukou naznačil zdroj bolesti.
„Dobře, bude to možná nepříjemné, ale musím se na to podívat,“ odhrnul peřinu. „Pokrčte nohy, chytněte si je pod koleny a přitáhněte k sobě, jak Vám to půjde.“
Bylo mi trapně a strašně jsem se styděl. Zavřel jsem oči, ale udělal jsem to, co po mně doktor chtěl. Bylo to velice nepříjemné a bolestivé. Sestra mi trochu pomohla přidržet nohy, neměl jsem sílu v rukou a nohy mi vyklouzávaly z mého držení. S pevně zavřenýma očima jsem celé to ponižující vyšetření přetrpěl.
„Nekrvácí to, je to dobré.“ Pak mě poklepal po koleni. „Ještě chvilku vydržte, sestra vám na to něco dá.“
Řekl sestřičce co dělat. Za chvilku jsem cítil, jak mi na bolavé místo opatrně vtírá nějakou mast. Všechno mě tak strašně tísnilo. To co se stalo a to co prožívám teď. Nejraději bych zmizel z povrchu zemského, jak špatně jsem se cítil. Oči mi zase zvlhly. Popotáhl jsem a zhluboka se nadechl, abych zahnal ten tísnivý pocit.
„Můžete položit nohy,“ promluvila na mě sestra. „Chcete si obléct kalhoty?“
Přikývl jsem. Spustil jsem nohy na postel a otřel si oči. Přece nebudu pořád brečet jako malý. Sestra odněkud vytáhla pyžamové kalhoty a pomohla mi je obléct. Doktor ještě něco dopsal do papírů.
„Teď se zkuste vyspat. Pokud by vás něco bolelo, nebo jste se cítil zle, zazvoňte na sestru. Ráno se za vámi zastavím.“
Přikývl jsem a konečně se mu podíval do očí. Jeho pohled byl takový nic neříkající. Prostě profesionál. Ať už si myslel cokoli, nebylo na něm nic poznat. Ještě něco řekl sestře a odešel. Druhá sestra, co byla vedle, odešla s ním. Ta, která zůstala se mnou, mi poupravila deku a zkontrolovala kapačku.
„Zkuste ležet na zádech, ať to může dokapat. Já vám to potom sundám.“ Pak se na mě podívala. „Chcete se ještě napít?“
Přikývl jsem. Dala mi trochu napít a odložila vodu na stolek. Vzala injekční stříkačku a něco připíchla do kapačky.
„Potřebujete ještě něco?“
„Kapesník,“ řekl jsem tiše, jako bych se styděl i za to, že se chci vysmrkat. Sestra mi podala na stolek krabici s kapesníky.
„Kdyby něco, tak na mě zvoňte. Ale teď už byste měl spát minimálně do rána. Dobrou noc.“ Po těch slovech zhasla velké světlo a odešla do vedlejší místnosti.
Díval jsem se na ni přes to sklo. Byla to opravdu taková typická mamka. Řekl bych, podle jejího výrazu, že bude i hodná.
Určitě se umí o své děti postarat. Ne jako ta moje. Ta, která mi řekla, že jsem k ničemu, a když jsem potřeboval pomoct, tak mě odkopla. Jako matka absolutně selhala. A ostatní? Táta taky nebyl, když jsem ho potřeboval. Co dělal, tak důležitého, že se nemohl ani postarat o to, aby měl zapnutý telefon? Tak nutně jsem je oba potřeboval a ani jeden z nich tam nebyl. A Lenka? Proč mi neřekla, co jí Petr udělal? Tohle by se nemuselo stát. Nepustil bych ho k sobě tak blízko. A možná bych mu tenkrát za to rozbil hubu. Ale teď, když se to stalo mně, tak jsem v koncích. Za druhé se umím prát, ale za sebe ne.
S myšlenkou, že nevím, jak se s tím vším srovnám, jsem nakonec usnul.

Vzbudilo mě volání mého jména. Otevřel jsem oči. Nade mnou stála opět ta maminkovská sestra.
„Dobré ráno, Šípková Růženko,“ usmála se na mě. Vzala ze stolku teploměr a podala mi ho. „Musíme změřit teplotu a za chvilku se na Vás přijde podívat doktor.“
Sestra neztrácela čas. Chytla mě za volnou ruku, změřila mi tep a změřila mi tlak. Stáhla manžetu na měření tlaku z ruky a až teď jsem si všiml, že mám odpojenou kapačku. Ani nevím, kdy mi ji sundali. Tak tvrdě jsem spal. Sestřička zas všechno zapsala a vrátila teploměr na stolek
„Po vizitě bude snídaně. Potřebujete napít, nebo na záchod?“

Potřeboval bych obojí.

„Můžu jít sám?“ zeptal jsem se s nadějí, že by to mohlo projít.
„Ještě ne, je mi líto. Musíme počkat, co řekne pan doktor. Přeci jen jste byl nějakou dobu mimo.“ Sestra vytáhla bažanta a přistrčila mi ho pod deku. Poodešla něco dělat k umyvadlu, abych měl aspoň klid na to čurání. Muselo jí být jasné, jak se cítím.
„Sestři, můžete?“ ozval jsem se tiše. Přišla ke mně, vzala bažanta a odnesla ho vylít. Já si mezitím upravil kalhoty a znovu se přikryl.
„Potřeboval bych se umýt,“ řekl jsem ji, když se vrátila k posteli.
„Do sprchy zatím nemůžete, já vás aspoň trochu omyju houbou.“ Donesla lavor s teplou mýdlovou vodou. Pomohla mi posadit a trochu, aspoň co šlo, mě do půl pasu otřela mokrou houbou. Bylo to příjemné. I když jsem se cítil při tom mytí hloupě, probralo mně to a byl jsem o něco málo svěžejší. Stále jsem se však cítil slabý. Když jsme skončili mytí, vyčerpaně jsem se položil zpátky a přikryl se až po bradu.

Jak dlouho ještě budu muset tuhle péči snášet? Proč to vlastně všechno? Proč mě vlastně nenechali umřít?

Z mých myšlenek mě vytrhl doktor, který právě přistoupil k posteli. Byl to ten samý, co u mě byl v noci. Ani nevím, kdy došel. Vůbec jsem ho neslyšel přicházet. Prohlédl mě. Zeptal se, zda mě to ještě bolí. Přikývl jsem. Zběžně se na to podíval. Pak mi sdělil, že odpoledne půjdu na podrobnější vyšetření, aby zjistili, jak moc velká zranění mám. Sestra mi opět nanesla mast, pomohla obléct pyžamo – teď už celé a odešla. Doktor ještě něco zapsal a než odešel, řekl mi konečně jednu lepší zprávu. Pokud bude během dne všechno ok, tak večer pojedu na normální pokoj. Oddychl jsem si. To znamená, že bych se už mohl sám umýt a sám zajít i na záchod. Musím se snažit být v klidu, aby se nic nepokazilo. Ležel jsem a zíral do stropu na ty fleky. Skoro jsem znovu usínal, když mě pobrala sestra. Donesla mi snídani. Zvedla mi lehátko, abych se mohl pohodlně posadit. Přisunula mi stoleček s jídlem.
„Jezte pomalu. Od pátku jste nic nejedl, byl jste na kapačkách, tak ať se vám neudělá špatně.“
„Co je za den?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, co sestra řekla. Neřekla od večera, řekla od pátku.
„Neděle.“
„Co?“ nevěřil jsem vlastním uším.
„No, jo. Většinu času jste byl mimo. Občas jste se probral, ale po chvilce zase usnul. Proto jste tady na JIPce.“
Přestal jsem jíst. Opřel jsem hlavu do polštáře. Skoro dva dny jsem byl mimo.
„Nedělejte si z toho těžkou hlavu,“ položila mi ruku na rameno, když viděla mou reakci. „Prostě jste jen trochu déle spal. Všechno se spraví, uvidíte. Teď se najezte. Přijde za vámi ještě jeden pan doktor. Tady máte čaj.“ Postavila na stolek hrnek s čajem a odešla do vedlejší místnosti. Tam ještě něco řekla druhé sestře, která ji přišla vystřídat, pak se rozloučila a odešla.

Beztak jde rovnu domů. Už se určitě těší, až se po té noční šichtě vyspí. Musela se tady otravovat s někým, jako jsem já.

S myšlenkami, že jsem k ničemu a že jsem si to asi opravdu něčím zasloužil, jsem snědl asi půlku snídaně. Napil jsem se trochu čaje a odstrčil stolek bokem. Sestra přišla, sundala mi lehátko zas dolů, abych se mohl pohodlně položit a odnesla zbytek snídaně pryč. Na stolek mi pak postavila nový čaj.
„Když budete něco potřebovat, zazvoňte. Ale budu většinou tady vedle, tak stačí mávnout, ano?“
Přikývl jsem. Otočil jsem se na bok a koukal se z okna. Moc jsem toho neviděl. Kdo ví, v kterém patře jsme. Venku svítilo sluníčko a pěkně hřálo přes zavřené okno. Pozoroval jsem, jak vítr hýbe s větvemi stromů a pohání mraky jedním směrem. Snažil jsem se na to zaměřit. Nechtěl jsem myslet na to, co se stalo, ale bylo to těžké. To pozorování mraků mě nakonec uspalo.

Šeptal mi do ucha slova o tom, jak mě miluje. Ale já to nechci slyšet. Už ne.
„Nech mě!“
Držel mě za ruce a smál se mi do obličeje. „Vím, že to chceš. Nikdo jiný to neumí tak dobře, jako já,“ stiskl mi silně zápěstí.
„Pusť mě!“ snažil jsem se vyrvat z jeho sevření.
„Nemá to cenu, Pavle,“ uchechtl se.
Trhnul jsem rukama vší silou. Sevření povolilo a já se praštil do lokte.

Bolest mě donutila otevřít oči. Chytl jsem se za loket a rychle oddychoval. Byl to jen sen. I přesto jsem nebyl schopen se hned uklidnit. Pustil jsem bolavý loket a položil si dlaň přes oči.
Jak se toho mám zbavit? Kdy zmizí ten pocit, který mě tak sžírá a ničí?
Někdo se mě dotkl. Lekl jsem se, až jsem sebou trhnul. Nade mnou stála sestřička.
„Máte návštěvu,“ řekla a odešla.
Otočil jsem se. Chvíli jsem zíral před sebe a nechápal, jestli je to stále sen, nebo ne. U postele stála máma a za ní táta.
„Ahoj. Jak je ti?“ zeptala se mně. Z tónu jejího hlasu jsem nepoznal, jestli má opravdu starost.
„Co tu chceš?“ zeptal jsem se úsečně, aniž bych odpověděl na její pozdrav. Pořád jsem byl rozhozený z toho snu.
„Měla jsem o tebe starost.“
„Nelži!“
„Proč jsi mi něco neřekl?“ zeptala se mě.
To myslí vážně? Volal jsem ji, mluvil jsem s ní.
Chvíli jsem se na ni nechápavě díval. Pohledem jsem zabloudil k tátovi. Ten jen stál mlčky v pozadí a sledoval nás. Znovu jsem se podíval na mámu.
„Volal jsem ti, nechtěla jsi mě poslouchat.“ Tón v mém ochraptělém hlase začal být odměřený a nepříjemný.
„Pavle, kdybys řekl něco víc…“
„Řekl jsem ti, že tě potřebuji!“ vykřikl jsem z ničeho nic. „Řekl jsem ti to, a tys mi vypla telefon!“
„Pavle, prosím tě,“ pokusila se mě máma uklidnit.
Byl jsem hodně naštvaný. Nechtěl jsem s ní mluvit. Ta, která mě zradila, se teď tady o něco snaží? O co? V jejích očích jsem nebyl schopen nic vyčíst. Žádné emoce. Pohled stejný, jako ráno u doktora při vizitě.
„Potřeboval jsem tě, a tys mě odkopla. Běž pryč,“ řekl jsem již polohlasně a z očí mi začaly téct slzy. Znovu to na mě padlo. Ona mě mohla podržet a neudělala to.
Máma se na mě upřeně podívala a udělala krok k posteli. Trhnul jsem sebou. Co ještě chce? Táta jí položil ruku na rameno a zastavil ji.
„Pavle, prosím tě,“ zkusila na mě znovu promluvit. V jejím hlase jsem pořád nezaznamenal ani náznak lítosti.
„Nechci tě, běž pryč,“ otočil jsem se k nim zády. Otřel jsem si slzy a přitáhl peřinu víc k bradě.
„Pájo,“ ozval se táta svým měkkým konejšivým hlasem. Neotočil jsem se.
„Ať jde pryč. Nechci, aby tu za mnou chodila.“ Na potvrzení svých slov jsem si přetáhl deku až přes hlavu. Z očí mi zas tekly slzy. Nechtěl jsem, aby to někdo viděl.
Proč jsem z toho tak mimo? Protože člověk, který mě má být nejblíž, mě zradil?
Někdo na mě položil ruku. Podle tíhy a velikosti, to byl nejspíš táta.
„Pájo, my jdeme. Přijdu později odpoledne, ano?“
Neodpověděl jsem. Dál jsem ležel zahrabaný pod dekou a brečel jsem. Ruka se zvedla a já slyšel, jak se vzdalují. S někým ještě kousek dál mluvili, pak ale odešli úplně. Ještě chvíli jsem ležel pod peřinou. Trochu jsem se uklidnil. Za sebou jsem slyšel šramot. Rychle jsem si otřel oči. Otočil jsem se a vystrčil hlavu. U postele seděl na židli nějaký doktor. Podle mého odhadu mu mohlo být něco přes čtyřicet. Seděl a díval se na mě. Usmíval se. Když zjistil, že jsem ho konečně začal vnímat, představil se.

Pane bože, psychiatr. To mě teď zavřou do blázince? Jsem prostě cvok, který tu nemůže jen tak volně pobíhat.

Všechny tyhle myšlenky se zřejmě odrážely v mé tváři, protože se doktor ozval.
„Nebojte se. To, že jsem psychiatr, neznamená, že musíte být blázen. Jsem tu, abych Vám pomohl.“
„Tu pomoc jsem čekal od někoho jiného,“ vyletělo ze mě, aniž bych to dokázal včas zabrzdit. Stále uvnitř mě hlodala zlost, která se objevila, když jsem uviděl mámu. Sklopil jsem oči.
„Od koho?“ následovala otázka.

Určitě to ví, tak proč se teda ptá? Mlčel jsem. Tak moc mě to štve.

„Nebojte se to říct nahlas. Už jste to naznačil. Není to tak těžké,“
Povzdechl jsem si. Doktor měl velice příjemný uklidňující hlas. Jeho věty byly ve formě žádosti, ale byl v tom cítit podtón rozkazu. Nenásilný, ale přesto člověk poslechl. Opřel jsem se o loket a v duchu obdivoval, jak je trpělivý. Ještě jednou jsem si povzdechl, jako bych se tím chtěl nastartovat a pak jsem promluvil.
„Od mámy. Tu pomoc jsem čekal od ní. A pak od táty. Ani jeden mi nepomohl.“
„Od obou jste žádal pomoc. Jak?“
„Volal jsem jim. Taťka měl vypnutý telefon.“ Moc dobře se mi o tom nemluvilo, ale zlost na tyhle dva lidi mi dávala sílu mluvit. Asi to chtělo ven. Musím někde vykřičet, jak moc zrazený se cítím.
„A co Vaše maminka?“ zeptal se doktor. Už se neusmíval. Snažil se tvářit přívětivě, ale přesto byl vážný. Občas si udělal poznámku do svého bloku.
„Maminka?“ posadil jsem se. Ironie v mém hlase nešla přeslechnout. Doktor zvedl hlavu od svých poznámek a tázavě se na mně podíval.
„Volal jsem ji. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo mi strašně špatně. Všechno mě bolelo. Potřeboval jsem pomoc. A ona mě obvinila, že jsem pil, že kňourám do telefonu jak malá holka a že nejsem normální. Tohle měla být pomoc? Ona mi pověsila telefon. Jak se mám asi cítit, když tady potom nakráčí, jako by se nic nestalo? Hrozně mi ublížili a já jsem ji potřeboval! A ona…“ můj hlas se s každým dalším slovem zvyšoval. Zalykal jsem se každou slabikou. Všechna moje nervozita a rozrušení vyplula na povrch. Roztřásl jsem se. Lehl jsem si zpět na polštář a cítil, jak mi po tvářích opět tečou slzy. Dýchal jsem rychle a snažil se, abych nezačal brečet nahlas.
Tak strašně to bolí.
Doktor se nahnul a podal mi kapesník. Poslušně jsem si ho vzal. Otřel jsem si oči a vysmrkal se. Malinko jsem se uklidnil. Pořád jsem rychle oddychoval. Doktor mě však nenechal dlouho mlčet.
„Vaše sestra se s Vámi pokoušela mluvit.“
Podíval jsem se na něj. Kdo mu to řekl? To už o mně mluvil i s ostatníma?
„Jak to víte?“
„Byla to ona, kdo s Vaším otcem přivolali pomoc.“
Zarazil jsem se. Tak Lenka s tátou. Doteď jsem vlastně ani nepřemýšlel, jak jsem se octl v nemocnici.
I přesto, Lenka má taky svou část viny.
„Zlobím se na ni.“
„Na Vaši sestru? Proč?“
„Protože mi lhala.“
„V čem?“
„Neřekla mi všechno. Kdybych to věděl, nemuselo se to stát.“ Snažil jsem se mluvit pevným hlasem, ale přesto mi z očí tekly slzy. Ruce se mi třásly. Vzal jsem si čistý kapesník, málem jsem shodil celou krabici ze stolku.
„Řeknete mi o tom, co se stalo?“
Položil jsem mokrý kapesník na stolek. Nervozita neustupovala.

Nemůžu na to ani myslet, natož o tom ještě mluvit. Nemůžu říct, že mě zradil a znásilnil kamarád, kterému jsem naprosto věřil.

„A co chcete slyšet?“ vyjel jsem celkem nepříjemně.
„Co se stalo předtím, než jste volal Vaší mámě.“ Doktor vynechal slova – pokus o sebevraždu.„Proč jste potřeboval pomoc?“
„Protože mi bylo zle.“
„Proč Vám bylo zle?“
Znovu jsem se posadil, ač mi to působilo potíže. Zahleděl jsem se na jeho desky na klíně. Měl tam už celkem slušnou hromádku poznámek.
„Proč to chcete vědět?“ Chytil jsem do ruky box s kapesníkama a položil si ho na klín. Vytáhl jsem jeden a mačkal ho v ruce.
„Chceme Vám…“
„Pomoct?“ dokončil jsem za doktora větu. Vytáhl jsem další kapesník. „Pomoc jsem potřeboval, když jsem volal mámě,“ řekl jsem o něco tišeji a znovu vytáhl další kapesník. „Pomoc jsem potřeboval, když mě z…“ zarazil jsem se.

Nemůžu to ani vyslovit. I kdybych to řekl, kdo mi uvěří?

Chytil jsem se za břicho, znovu mě rozbolel žaludek.
„Stejně by mi nikdo neuvěřil,“ pokračoval jsem o něco tišeji. „Měli pravdu. Já jsem je pozval, já jsem pil, já si za to můžu sám,“ V hlavě se mi vybavila slova, co mi tenkrát Petr řekl. Jednou rukou jsem se držel za břicho a druhou jsem vytahoval kapesníky jeden po druhém, aniž bych si uvědomoval, co dělám. Hromádka kapesníků se zvětšovala. Znovu a znovu se mi vybavovaly vzpomínky.

Proč o tom, pro boha, mám mluvit?

Kapesníky došly. Stejně jako moje chuť pokračovat v diskuzi. Doktor mi položil další otázku. Neodpověděl jsem. Nervózně jsem zmačkal prázdnou krabici a pak to všechno smetl z postele na zem.
„Nechtě mě být. Nechci o tom mluvit.“
Aniž bych se na doktora podíval, lehl jsem si a otočil se k němu zády. Chvilku mlčel, pak se mě opět na něco zeptal. Byl jsem ticho.
Nebudu o tom s nikým mluvit. Už ne.
Doktor na mě znovu promluvil. Ale já už byl rozhodnutý. Ležel jsem a popotahoval. Kapesníky všechny ležely na zemi, tak jsem si utřel nos do rukávu.
„Dneska za Vámi ještě přijde policie.“
Tohle mě probralo. Otočil jsem k doktorovi hlavu. „Proč?“
„Vzhledem k zjištěným okolnostem se jedná o znásilnění jedním, nebo více pachateli.“
Trhlo ve mně. Ví to. Jak to sakra ví?
„Potřebují se Vás zeptat na pár věcí.“ Doktor zaklapl desky, schoval tužku do kapsy a postavil se. „Budu u toho, nemusíte mít z ničeho strach,“ chytil židli a odsunul ji bokem. „Něco Vám předepíšu na uklidnění.“
A je to, je ze mne totální blázen. Neschopen si se sebou poradit, s nervama v kýblu, celý rozklepaný a ubrečený. Otočil jsem hlavu zpátky k oknu. Slyšel jsem, jak doktor ještě mluví se setrou a pak odešel. Vše ztichlo.

„Koukám, že nám tu nasněžilo,“ ozvala se po chvilce setra. Podle šustění to vypadalo, že sbírá ze země rozházené kapesníky.
„Omlouvám se,“ ozval jsem se tiše. Pomalu jsem se k ní otočil.
„To nic,“ usmála se na mne a vyhodila celou tu papírovou hromádku do koše.
„Bolí mě žaludek,“ ozval jsem se.
„Pan doktor Vám něco předepsal. Hned Vám to donesu.“ Sestra odešla do vedlejší místnosti a za chvilku se vrátila s léky. Poslušně jsem je spolkl a zapil čajem. Sestra mi na stolek položila i nové kapesníky.
„Za chvíli bude oběd, pak vás doktor ještě jednou vyšetří. Pokud bude všechno dobrý, tak do večera budete na normálním pokoji. Otočila se ke stolku. „Tady máte nový čaj. Kdyby něco, tak jsem vedle, ano? Zkuste se trochu prospat, ty léky vám pomůžou, mělo by to být lepší.“ Ještě mi natřepala a upravila polštář a odešla. Položil jsem se a zíral na fleky na stropě. Navenek jsem možná vypadal klidněji, ale uvnitř mě to byl boj. Velký boj. Můj vztek a zlost na všechno a na všechny se mísil s pocitem bezradnosti a zoufalství. Bolelo mě to. Ta zrada od všech těch lidí, kterým jsem důvěřoval. Neustále se mi vracely vzpomínky na to, co mi Petr s Milanem provedli. Stále jsem cítil jejich doteky, slyšel vše, co mi říkali. Nemohl jsem se těch myšlenek a vzpomínek zbavit, ať už jsem koukal do stropu nebo z okna. Po nějaké době jsem však cítil, že se něco děje. Má nervozita a třas ustupovaly a já byl zas o něco klidnější. I když mi to nevyhnalo z hlavy to, na co jsem myslel, cítil jsem se vůči tomu nějak otupělý. Nakonec jsem usnul, přesně podle návodu sestry.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

no, máme tu pokračování pro všechny, kdo chtěji vědět, jak to potom s Pavlem bylo dál...
tak čtěte a zkuste se nenudit...
první díl druhé části mám docela dost ráda, co to kecám, já mám ráda celý Pavlův příběh

Smile Smile

5
Průměr: 5 (11 hlasů)