Dvě rozdělená srdce

Tuto povídku jsem sepsala právě dnes v noci, Respektivě teď.
Neptejte se mě jak, asi sem moc melancholická, ale uprostřed uploadování a práce na webu mě najednou chytla z ničeho nic inspirace, kterou sem musela ihned sepsat do pc, a následněji vydávám sem.
Nevím, možná sem divná, všimla sem si už, že sem nějak ujetá na dramatické a smutné příběhy poslední dobou, hlavně procítěné, ale asi je to spíš kus mne, protože se o to opravdu nesnažím to vymyslet, moje ruce, a prsty na klávesnici vede moje hlava a srdce. Možná to sou jenom moje chvilkové pocity, ale tak jak tak, řekla sem si, že když už sem něco takovýho dalšího sepsala, tak bych se o to mohla podělit i s ostatními. Ikdyž nevím jaká na tento příběh bude reakce(upřímně nečekám, že nějak velká), napadlo mě, žem ožná se nědko dokáže vžít tak jako já do jiných věcí nebo příběhů, tak by si to možná i rád přečetl
Ale pokud už vás opravdu moc optravuju těmahle svejma přecítěnejma povídkama, tak mi to prosím klidně napište , nebudu se zlobit, ba naopak se to budu snažit napravit. Pochopim, že se mý dojáky prostě nedaj číst XD
TAKŽE, ČTĚTE, ČTĚTE, A PAK HURÁ SMĚLE DO MĚ }:)

Music Playlist at MixPod.com
Brulé Feat. Kee Chee Jake (The Voice Of Sacred Spirit) - Faded Glory

Byla kdysi spatřena dívka, jak bloudívá po nocích jednou temnou noční uličkou.
Byla tak krásná a na pohled velmi milá. Její sametově hebké vlasy zbarvené do plavě
syta ji ozařovaly, jak by byla lesní víla.
Chodívala sama, samotinká, s deštníkem v rukou a tiše si zpívávala.
Tohle byla jedna nevýznamná pověra o místě, kde se kdysi dávno
stalo jedno neštěstí. Kde láskou dvě spojená srdce násilím rozdělena byla. Tam, kde vše
tenkrát skončilo a dnes opět začíná.

Po letech chodívá tam stále po nocích, jako duch či snad jen přízrak, ale její tvář
se přesto nikdy nemění. Stále ve svém obličeji má ten smutný výraz, co jí bolest z náhlého
žalu úsměv na věky ze rtů vzal a pohled plný života odebral. Ten, který byl jak měsíčního
paprsku jiskra, z nějhož zářila nevinnost a velká síla.

Temnou uličkou procházející se pomalými krůčky, dostává se až k jednomu místu pod nádhernou
třešní, osvícenou jednou starou problikávající lampou. Stojí tam s hlavou sklopenou
zcela v osamění a jediné, nač vždy vzpomíná na onom místě je, jak tam spolu kdysi bývávali.
Třpytí se v kapkách deště její pláč od nárazů, jak do mokré země těžce dopadá. Svou tíhou
ze zlomeného srdce plného smutku na kolena pokleká pod rozkvetlým stromem, co jim kdysi
dávno radost a štěstí dával.
Teď tu ale stojí sama, bez něj , opuštěná, a jediné, co jí po nich zůstalo, jsou pouhé
vzpomínky na ně dva.
Kapky slaného pláče se už v závoji deštivé bouře ztrácí a její nebesky modré oči se
sklopeným zrakem k zemi se pomalým pohybem zvedají. Kdyby to jen člověk viděl, jako
by snad ani nebyla živá, jakoby snad byla jen nějaká porcelánová panenka.
Tak křehká a nádherná.
Nevinně vzhlížela tam směrem k nebi, od pláče a od smutku se skleněnýma očima.
Náhle ji však něžný vánek pohladil přes tu tvář, už tak na pohled ztrápenou, a s ním jí
přes rty přelétl hebký květ z jejich stromu věčné lásky.
Tam řekl jí tenkrát, že i kdyby se stalo cokoliv, tak tam pod onou třešní
se na konec vždycky shledají.
Ona proto chodívala tam každého večera a tajně na něj noc co noc v naději, že ho
opět znovu spatří, čekala. Alespoň na pár vteřin, jen aby mu mohla říct to, co
tenkrát už nestihla. Toho osudného dne, té chvíle, kdy se tu měli znovu sejít.
V den, kdy se konečně zaslíbili a svá srdce si navzájem jeden druhému darovali.
Jejich duše byli teď spojené a tím, co se stalo, co stát se nemělo, se z nich stala
už jen prázdná skřínka. Ta , co nikdy nebyla naplněna tak, jak měla. Ta, co svého
slibu nedostála a nešťastnou nehodou se tak násilím rozdělila.
Byl to osud nebo záměr? To nikdo dodnes neví, nikdo už to nepozná. Byla tak ale zlomena
další nevinná láska, co už tak na tomto prohnilém světě jen ztěží ožívá.

Vzpomněla si na tu chvíli a na ten den od onoho pohlazení tím něžným květem, co jí tak
moc jeho ruce připomínal.
Plakala tam teď ještě víc, i přesto, že velké kapky deště už překrývaly její pláč.
Svůj nářek netlumila však o nic víc a jen pohlédla tam k nebi s podlamujícíma se nohama a duší bolavou,
stejně jako pohled a celá její tvář.
Na kolenou sedí tam dívka, s andělskou tváří hledící do nebes i přes krupky jejích slz v očích,
přes které už ani nevidí. Stále se dívá hlavou vstříc k jejich milovanému místu, na květy
toho stromu, kde se tenkrát jejich pohledy poprvé setkaly a jejich duše spojily.

Tak jak vše běžně v životě chodívá, i tady pod tímto stromem něco jednou začalo a konce se i dostálo.
Tenkrát, ….držela ho tam v náručí, a i když už jeho tělo bylo jako led, přesto splavené jeho
vlastní, ještě stále teplou krví. I přesto, že už jen prázdnou skořápku v rukou svírala, stále
víc tisknoucí ke svému puklému srdci bolestí mu poslední polibek na rozloučenou věnovala.
Avšak ta poslední slova, která mu do ucha sdělit ještě chtěla, než opustí ji na věky, už nestihla
mu říct. Její milovaný už nemohl slyšet tu větu, pro kterou noci proplakala, že mu ji už dřív
neprozradila.
Ten květ, co ji tak krásně pohladil tak, jak to jen on vždy dělával, se najednou přes její tvář
prolétl a na rtech jak víno, které měla vždy jen pro něj, se jí zastavil.
S přivřenýma očima teď opět tam stála s pocitem, že konečně se té chvíle dočkala.
Cítila ho tam, cítila jeho duši, jeho dotyky i neodolatelně něžné polibky. Živě ho před očima záhy
spatřila, jak usmívá se na ni a něžně ji svou dlaní po tváři hladí. Nechtěla už meškat ani vteřiny
a jak nejrychleji mohla, řekla mu tu jedinou, pro ni tak důležitou větu, co v sobě tolika let s výčitkami
nosila.
„Moje srdce patří jenom tobě, ani já už ho nevlastním. To ty jsi mým pánem, mého srdce, života,
i toho, co po něm se mnou bude……Dala jsem ti syna, ale bez tebe v osamění mé srdce puká bolestí.“
I když řekla mu to, co ji tak tížilo, ta slova, co mu tolik říct vždy chtěla, stále se cítila nesvá
z očekávání na jeho reakci, zda jí toto tajemství vůbec odpustí.
On se však na ni jen stále mile díval, jakoby se snad nic nestalo, jakoby to, co mu právě řekla, ani
neslyšel.
Ba opakem byla ale pravda. Jen se k ní malinko naklonil a do ucha jí tichou ozvěnou zašeptal slova,
která pro ni byla vysvobozením.
„Stále na tebe čekám, ale náš květ lásky, našeho syna, teď miluj víc. Jednou ten čas opět přijde
a já už tě budu u bran nebeských očekávat. Bude to ta chvíle , kdy se naše rozdělená srdce opět v
jedno spojí.“
Náhle v šoku z toho, co zaslechla, své oči otevřela, ale před ní nikdo už nestál. Jen ta samá prázdnota.
Na důkaz toho, co se tam právě stalo, jí ze rtů onen třešňový květ v levé dlani přistál.
Mírný úsměv se jí na pár vteřin v tváři objevil s jedinou myšlenkou toho, co si právě řekli.
S pomyšlením na to, že hodlá splnit jeho poslední přání. To, které může ještě splnit.
A tak i přesto, že si opět přála být s ním, ta poslední věta, co mu konečně sdělit mohla, ji držela
při vědomí, že jedině svým životem a dohlížením na jejich syna mu dá to, oč ji žádal.

Už není tak nešťastná, už nemá tak prázdný pohled. I když místo srdce stále jen prázdná skořápka,
ale to proto, že na věky patří jemu jedinému její srdce zamilované.
Po nocích stále vídají ji přesto lidé, jak kráčí tam panenka s deštníkem v rukou, ve sněhově bílém
kabátě. Teď už však místo smutku s mírným úsměvem na svých rtech po růžích rudě zbarvených,
tam jednou noční ulicí k jejich místu chodívá. Na místo, kde vše kdysi dávno započalo a dnes
už jenom vzpomínkami u té krásné třešně vše oplývá.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.